Dott. G. Cappellano

Příběh naší vinice začíná u mého prapradědečka, notáře Filippa Cappellana, bohatého statkáře s vášní pro víno, který ve svých 48 letech založil společnost sdružující 150 giornate piemontesi (což odpovídá asi 60 hektarů) do jednoho panství zemědělské půdy. Když zemřel, jeho syn Giovanni, enolog, se stal jeho nástupcem ve vedení společnosti. Zrenovoval vinici a postavil dva hotely v Alba a v Serralunga se všemi nejlepšími dostupnými zařízeními pro cestovní ruch Ligurie a Piemontu. Vytvořil slavnou „hroznovou kúru“ v Serralunga a založil přepravní službu koňmi a kočáry z vlakového nádraží v Albě.

V roce 1889 na pařížské světové výstavě získala vinice Giovanniho Cappellana bronzovou medaili. Můj vnímavý pradědeček se pravděpodobně vydal do Francie, aby ovládl její trh, protože francouzskou vinnou révu v těch letech už napadla hrozná mšice révokaz. Giuseppe, Giovanniho bratr, místo toho vystudoval farmacii a zvolil průmyslovou cestu vinařsko-farmaceutické výroby. Vytvořil v té době koncentrované mošty používané pro své léčivé účinky a první hroznové želé (získal zlatou medaili na mezinárodní výstavě vinařských produktů). Kromě toho vynalezl slavné Barolo Chinato. Průmyslové dobrodružství Giuseppe brzy skončilo: v roce 1912 jeho bratr Giovanni zemřel na tropickou horečku, kterou dostal v Tunisku, kam se vydal hledat některé druhy révy odolné vůči révokazu, a tak se Giuseppe rozhodl postarat se o rodinnou společnost.

Můj dědeček Francesco Augusto Cappellano, enolog, šel ve stopách svých předků, když koncem 60. let předal štafetu svému synovi Teobaldovi, mému otci. Po svém dětství v Eritrei se Teobaldo ujal kormidla společnosti a dramaticky ji změnil. Mnohem menší co do velikosti, a nejvyšší kontroly kvality, podle velmi specifických pokynů.

Na jedné straně obnovená pozornost věnovaná teritoriu z hlediska místní angažovanosti a obětavosti. V těch letech nemělo Langhe dnešní pověst. Byly to tvrdé země a Teobaldovým závazkem bylo podporovat a bránit je aktivně, a s neúnavnou účastí v Consorzio del Barolo e Barbaresco, jako prezident Enoteca Regionale del Barolo. Na druhé straně nedávná viditelnost a finanční potíže vinařů učinily vyhlídky průmyslového přístupu k vinohradnictví příliš atraktivní. Teobaldo byl mezi prvními, kdo obhájil potřebu přehodnotit výrobu vína. Znovuobjevil harmonii s činností předků farmářů a převzal odpovědnost za ochranu životního prostředí. V posledních letech svého života byl prezidentem sdružení Vini Veri („Pravá vína“). V první linii prosazování přirozeného přístupu k vinařství. Byl také zvláště aktivní při vytváření sítě odpovědných producentů. Orientovaný na výzkum a vzájemnou podporu. Přístup orientovaný na kvalitu znamenalo, že obnovená pozornost byla věnována Barolo Chinato.

Šedesátá léta nebyla dobrým obdobím, protože se množila nekvalitní konkurence. Teobaldo tvrdošíjně věřil v ručně psaný recept svého strýce Giuseppa, který dostal od svého otce Francesca v zalepené obálce.

Svým charakteristickým taktem a vytrvalostí dlouho bojoval proti předsudkům, které sužovaly Barolo Chinato. Po letech bojů uspěl ve svém záměru vrátit elixíru prestiž, na kterou má nárok a kterou se nyní chlubí. Dosáhl toho tím, že ve zlých i dobrých časech žárlivě chránil recepturu svého předka a řemeslnou povahu produktu.

Byl jsem ještě dítě, když se mi dostalo cti a poslání pokračovat v historii Barolo Chinato Cappellano prostřednictvím výuky receptu, technik a moudrých postupů. Nechal jsem svobodu věnovat se svým inklinacím kromě vinařství, strávil jsem většinu svého mládí mezi studiem malty a chemie. Jakmile jsem konečně začal s akademickou kariérou, něco se změnilo, když jsem uvažoval o západu slunce mezi vinicemi. Něco nebylo úplně v pořádku a já si uvědomil, že moje povaha a pocit sounáležitosti mě ženou zpátky do vína a do sklepa.

„Člověk musí být trochu blázen, aby se rozhodl strávit svůj život zíráním k nebi“, jak říkával můj otec, když naznačoval starosti způsobené špatným počasím, které poznamenává osud farmáře... ve skutečnosti však v spodek této věty se právem skrývá pořádná dávka romantismu. Jsem ‒ bohužel ‒ romantik jako můj otec a ‒ stejně jako on ‒ nepochybně jsem trochu blázen.

Jeho odchod byl pro nás všechny a pro společnost neuvěřitelnou ztrátou a utrpením. Málokdo byl ochoten se vsadit, že pro nás existuje budoucnost. Jak se ukázalo, bezesné noci truchlení nad nenahraditelnou ztrátou byly mou a naší silou. Stáli jsme na místě a hodně jsme se změnili. Vnesli jsme řád do tvůrčího chaosu geniálního Balda; věci jsme systematizovali, restrukturalizovali a zdokonalili. Stejně jako můj otec věřím, že respekt a ochrana přírody a životního prostředí je zásadní rozdíl. Při zásazích do révy nebo ve sklepě neslevuji z kvality a považuji za štěstí, že mohu spojit moudrost farmáře s technickými a vědeckými znalostmi postupů ekologického pěstování. Domnívám se, že to nebrání poctivosti a organoleptickým vlastnostem: mou výzvou je vést přírodu a nechat ji, aby se sama vyjádřila. Také věřím, že lidé vždy něco změní, že vztahy je třeba pěstovat a přikládat jim náležitou hodnotu. Je to závazek, za který vděčím svému štěstí, památce mého otce a lidem kolem mě. Cantina Cappellano je taková, jaká je dnes díky mým předkům a mému otci. Ale také díky mým kamarádům vinařům, kteří byli po mém boku a podporovali mě, když jsem ztratil otce. Děkuji své mamince, která vždy byla a stále je pilířem firmy. Děkuji každému z mých starších i novějších spolupracovníků, kteří věří a milují filozofii, která oživuje Cantina Cappellano.

A dnes, když drtím koření stejnými nástroji, jaké používal můj prastrýc, mohu být hrdý na to, že držím ve vlastních rukou syntézu století a půl historie své rodiny.

FILOZOFIE

V průběhu let jsme se někdy z různých důvodů přidali k „tradicionalistům“. Domníváme se, že tato definice je limitní pouze tehdy, je-li spojena se zavádějícím termínem „konzervativci“. Neodmítáme ji – spíše si ji nárokujeme – v jejím pravém smyslu předávání a předávání tradic a praktik, nepostradatelných hodnot pro pokrok a pro tento druh „zpětné evoluce“, o kterém můj otec rád mluvil.

V praxi se tyto hodnoty promítají do činnosti respektující půdu a její nabídku: ve vinici pracujeme organickou metodikou (měď, síra různými způsoby a bez pesticidů), ve sklepě omezujeme své zásahy na minimum. reprodukováním přesně toho, co dělaly starší generace, pouze s dokonalejšími nástroji.

Základní koncept je „delikátní“, od vinné révy až po lahev: prořezáváme neinvazivními technikami, sklízíme pomocí nástrojů, které zachovávají integritu hroznů, skladujeme naše lahve v podzemním sklepě, který je záměrně postaven tak, aby zaručoval dokonalé stárnutí až do odeslání

Vinaři Cappellano byli často spojováni s pojmem „revoluce“ – docela oxymoron, pokud si představíme zavedené renomé jako „tradicionalisté“. A přesto jsou tradice a revoluce dvě strany téže mince – zdá se, že revoluční či nekonformní postoj je vepsán v genech patriarchů Cappellana.

Dědeček Francesco, tak tvrdohlavý, že opustil Langhe a založil vinařskou firmu v Africe (konkrétně v bývalé italské kolonii Eritrea).

Otec Baldo, který se vrátil do Itálie se svou rodinou a se snem obnovit rodinnou vinici od nuly. Koupil zpět pozemek v jednom z nejprestižnějších crus v Langhe – Gabutti. Obnovil výrobu Barolo Chinato se starou recepturou a uskutečnil dávný sen svého otce o neroubované vinici.

Trochu blázni, snílci, lehkomyslní. Vizionářský, statečný, předchůdci. Tato slova a mnohá další byla o nich použita, toto ‒ a mnohem více ‒ lze odvodit z jejich rodinné historie, zde jen krátce načrtnuté. Tyto rysy nejlépe charakterizují ty osobnosti, které přinášejí změnu a revoluci. Rádi věříme, že toto drobné semínko pošetilosti, naznačující světlejší budoucnost a sen, za který stojí za to bojovat, je nyní endemické a prostupuje mnou i všemi úžasnými lidmi, díky nimž se vinice dostala do dnešního dne. Pevně ​​věříme, že správná motivace živená ohněm je nezbytná k tomu, aby život stál za to. Říkejme tomu příčina, říkejme tomu utopie. Tato snaha nás činí šťastnými a doufejme, že i aktivními a produktivními částmi tohoto světového systému.

Rád bych se teď oddal vzpomínkám, protože pojem „anarchie“ k mému otci neodmyslitelně patří. Vyrůstal jsem společně s vinicí a oba nás pěstoval svobodný a zodpovědný člověk. Svoboda vyjadřovat koncepty a vypracovávat projekty proti mainstreamovým názorům; osvobozeni od lidského volání následovat stádo v zájmu pohodlí a bezpečí. Zodpovědný za to, že byl vždy oživován neústupným respektem k ostatním a vrozeným postojem k straně slabších. Anarchie a družnost, svoboda a zodpovědnost. Pro dítě i pro firmu znamená vyrůstat ve spojení protikladů uvádět filozofii do praxe, brát ji za vzor přesahující pouhou teorii. Můj otec nám odkázal jakési anarchické myšlení a nezávislý přístup, který nás přiměl dokonce zpochybnit (nebo přehodnotit) jeho vlastní práci, abychom nespadli do pasti různorodé, ale stejně nežádoucí homologace. Nezapomenutelným zůstává přístup k životu ‒ a k výrobě vína ‒, který znamená to, na čem nám skutečně záleží: je nemyslitelné řídit se nahodilým dogmatem, zvláště když nejde o nic víc než o momentální módu. Zajímá nás význam. Dobrý produkt, skutečný výraz toho, co dává země a roční období, v kombinaci s moudrostí nezbytnou k dosažení harmonie a potěšení. Jsme oddaní etice země a člověka, věříme v lidstvo a v přírodu, ale začínáme od malého k velkému myšlení. Nehledejte nás na velkých pódiích, spíše počítejte s tím, že nás najdete na neobvyklých místech, v nečekaných situacích, které nám mohou umožnit sdílet sklenku vína a kus cesty.

(Counterlabel) - To Wine „Guides“ pokorně:

V roce 1983 jsem požádal novináře Sheldona Wassermana, aby nezveřejňoval partitury mého vína. Nejen, že nezveřejnil partitury ve své knize „Italská ušlechtilá vína“, ale také napsal, že jsem žádal, abych nebyl v „klasifikacích“, ve kterých se srovnání stává spíše děleným číselným termínem než vyjádřením sdílené lidské dřiny. Nezměnil jsem názor: moje malá farma produkující 20 000 lahví vína ročně zajímá jen malý počet přátel zákazníků. Věřím ve svobodu informací, i když je rozsudek negativní. Myslím na své kopce jako na anarchickou arénu bez inkvizitorů nebo nepřátelských frakcí, jejichž vnitřní bohatství je stimulováno přísnými, přemýšlivými kritiky; Usiluji o společenství, které stále může vyjádřit solidaritu s každým, kdo nebyl tak dobře odměněn matkou přírodou.

Zbožné přání? Dovolte mi snít.